Rhodéský Ridgeback Caya Ann z Valdštejnských lip

První srpnové dny jsme strávily v okolí Slavonic. Přidaly jsme se k moravskoslezským pejskařům, kteří si v jižních Čechách užívali svůj letní camp.

Předodjezdové chmury se rozplynuly hned po opuštění dálnice u Pelhřimova, malebná krajina jižních Čech přinesla potřebný klid do našich duší. Po vzájemné dohodě jsme si z nabitého programu vybraly coursing a výlety; ze svých pravidelných ranních procházek jsme samozřejmě neslevily.

V táboře se sešla pestrá směsice pejsků, na pokoji jsme měly první noc dvě dalmatinky Kyru a Sanny, později RR Cobaina a NO Ritu, k vidění tu ale byli i stafordi, leopardí psi, chrti, cane corso, kanárské dogy a v neposlední řadě směsice nejpestřejší - kříženci všeho druhu.

Přestože jsme čtvrtý den předčasně odjížděly (důvod - vis major), stihly jsme toho poměrně hodně - posuďte sami: 4 coursingové běhy, výlet do slavonického podzemí, výlet na zříceninu hradu Landštejn, výlet na výstavu samorostů a tři téměř dvouhodinové ranní procházky v okolí Slavětína.

Coursing: Fanča běžela 4x a 4x vyhrála. V prvním běhu to bylo celkem snadné, běžela sama :-) Ve druhém běhu měla tu čest závodit s coursingovým matadorem Pínem. Ten nezvládl své emoce, přepálil začátek a vyběhl z dráhy. Fanča by mu nestačila ani náhodou, ale protože se držela usilovně střapečku, doběhla do cíle jako první a celkem nerušeně si zakillovala. Když se přiřítil Píno, běžela už spořádaně na přivolání ke mně. Další dva běhy závodila s dalším coursingovým profesionálem Cobainem. V prvním běhu jí dával na frak, ale v půli trati ho tak trochu přemyslela, nadeběhla si a opět killovala jako první. V druhém běhu už vítězila stylem start-cíl, což je při jejím spíše vyhlídkovém tempu, dost neobvyklé. Myslím, že se sluší dodat, že kromě psů běhali i páníčci: natahovali jsme si sami dráhu. Dala jsem to třikrát a litovala jsem okamžiku, kdy honba za střapečkem začala Fanču bavit.

Výlet do slavonického podzemí: Nevím, co jsem si od exkurze do slavonického podzemí slibovala, ale jedno vím teď s jistotou: kdyby mi někdo v předstihu řekl, že se budu v předklonu brodit břečkou v naprosté tmě a drhnout svými rameny o vlhké stěny ručně dlabané podzemní chodby, smála bych se až doteď. Fanče světlá výška chodeb (cca 1 m) nijak zvlášť nevadila, břečku i tmu snášela docela dobře a opravdu k smíchu jí byla moje výstroj. Mno,co byste pro veselí svého psa neudělali, že?

Výlet na výstavu samorostů: Kousek od Slavonic vystavuje pan Karel Tůma své samorosty. Protože to byla expozice, na kterou se mohli jít podívat i psi, vzala jsem Fanču, ať se vzdělá. Byla to výprava ozdobená kouzlem nechtěného, Fanča ji bez újmy přetrpěla, ale zdá se, že o takto pojaté výtvarné umění nezahořela. Nevadí, je tu ještě Salvador Dalí.

Výlet na Landštejn: Jednoznačně nejkýčovitější odpoledne. Zřícenina nám stačila jen zvenčí; procházka po zelené - Landštejnský okruh - však byla bezesporu nejkrásnějším zážitkem celého pobytu. Sotva desetikilometrová procházka světlými lesy, po širokých cestách, kolem magických rybníků, na níž jsme potkaly asi tři cyklisty a dvě skupiny houbařů, byla hotový balzám na duši. Škoda, že není trochu blíž, kamarádům ze SVP by se tam určitě líbilo!

Ranní procházky: Každé ráno po půl sedmé jsme opouštěly ještě spící tábor a dopřály si skoro dvě hodiny v polích a lesích kolem Slavětína. Krajina tam sice nebyla nic, co bychom doma neměly, ale i tak to byl příjemný začátek dne, navzdory rušivým esemeskám "Welcome to Austria" - no, možná jsme i za hranicemi byly, ale kdo to pozná? Zvěře je tu požehnaně, zejména srnčí, a Fanča se musela hodně ovládat. Zvládla to až na jednu výjimku se stoickým klidem. Ani ta výjimka nebyla hororová: prostě nemohla  pátou srnu ve 20 minutách ustát a vyrazila za ní; jen s těmi poprdanými nervy neodhadla své možnosti a tak se jí srna mohla z povzdálí jen vysmát.

Program i prostředí nám velmi konvenovaly a náš předčasný odjezd lze považovat za vskutku symbolický: nakonec i ryba a host třetí den smrdí!