Rhodéský Ridgeback Caya Ann z Valdštejnských lip

Na půl cesty mezi Prahou a Ostravou je krásný areál jezdeckého klubu Eliot v Brně - Žebětíně. Tam jsme si dnes sfrkly jen tak na otočku na společné venčení s Asalim.

Doprovázely jsme s Fančou smečku z Magmabony (s Canny, samozřejmě) a začínám tušit, že to byla jen příprava na nadcházející společné venčení s Kebou. V této souvislosti se mi dodatečně dost ulevilo, že nakonec sešlo z plánovaného exportu jednoho z Brassiliných potomků do Kanady ;-)

Vyjížděly jsme za slunečného jitra, až pár kilometrů před Brnem nás spokla šedá tma a vyvrhla nás až na cestě zpět. Mohla to být jediná věc, kterou bychom mohly dnešnímu dni vytknout nebýt toho, že první osoba, kterou jsme v Žebětíně potkaly, měla zelenou kamizolku, na řemínku dva ohaře a flintu přes rameno. Ano, přijely jsme doprostřed honu!!! Ani se neptejte, co na to říkala Fanča.

Shovívavost správce jezdeckého areálu nás zachránila: nechal nás se psy na kolbišti a všichni - kromě Fanči, která by šla mnohem radši pomáhat honcům - byli s tímto řešením spokojeni. Magmabonští sourozenci lítali dvě hodiny vzduchem, stačila jim jen Canny a usilovně je uzemňovala. Po obědě v penzionu jsme se ubezpečili, že už se myslivci postříleli, a vyšli jsme si na procházku údolím. Mellory vlítla rovnýma nohama do puberty a zdá se, že je to šeredně nakažlivé: chladnou hlavu zachovaly jen Fanča s Brassilou, ostatní řádili jako smyslů zbavení. Fanča tu teď hlásí ze spaní, takže ji hon alespoň ve snu neminul. Tak to bychom měli: spokojenost na všech stranách.