Rhodéský Ridgeback Caya Ann z Valdštejnských lip

S únorem a snad i se zimou jsme se rozloučili blátivou procházkou v Tuchoměřickém lese. Pozvání k nám, které vymyslela Lada, chápu jako gesto odpuštění - stejně jsme celou cestu obdivovali, jak má Canny úžasně ošetřenou svou rozříznutou tlapinu... a možná právě o to Ladě šlo. Škoda jen, že si v závěru procházky Canny nějaký ten steh natrhla a práci zdejších zručných felčarů trochu poničila.

Pozvání kromě holek z Magmabony (ano, jistě, s Canny) přijali i páníčkové Sissinky, která s námi chodívala na cvičák. Dočetla se někde, že se na prochajdách dobře bavíme a chtěla taky. Krátce po té, co jsme se probrodili po blátivé cestě do lesa, se k nám přidala ještě Lucy se svým páníčkem a tím jsme byli pro tentokrát komplet. Lucy si to moc užila, měla dnes ve svých pěti měsících premiérovou vycházku s tolika psy a je jen dílem štěstěny, že to byla právě superenčící parta, na koho narazila. Sissinka nahodila přes zimu nějaké to kilo navíc, ale v lese řádila jako ztřeštěná a zejména pro Lucinku byla shovívavým partnerem. Brassila do jejich her sice často vstupovala s brbláním zakyslé staré panny (což je v jejím stavu obzvlášť pikantní), ale holky se nedaly otrávit. Fanča s Canny podnikly pár loveckých výprav (Fanča se jednou blýskla překvapivou disciplinou, když jen sledovala úprk srn, které odkudsi vypíchly Brassila s Canny) a využívala domovského práva k tomu, aby se s železnou pravidelností vracela až poslední.

Nepatrný stín rozmrzelosti tak mohla ve vesměs spokojených účastnících výletu zanechat skutečnost, že si Canny při své poslední lovecké výpravě opět natrhla již natrženou nohu a posledních pár set metrů zdolávala s improvizovaným obvazem z igelitového sáčku nejmenovaného obchodního řetězce. I přes něj však byla cítit vůně nadcházejícího předjaří...