Rhodéský Ridgeback Caya Ann z Valdštejnských lip

Letos v březnu jsem si vytiskla itinerář trasy Posázavské stezky. A dnes jsme ji konečně zdolali.

Pořád bylo něco důležitějšího, někomu se to nehodilo, moc teplo, moc zima... na dnešek se nic takového neplánovalo a šlo to jako po másle. Sešli jsme se v půl desáté s Qwandoykami, Magmabonkami a Canny (Honey a Moon daly přednost rodinné oslavě, jak je znám, tak zištně, protože spoléhaly, že z prohýbajících se stolů něco upadne, a Eiby, které by se výlet určitě moc líbil, má bebíčko).

Cestou do Pikovic jsme na kraji silnice viděli v divné póze myslivce s kulovnicí (možná jenom zvracel včerejší hon přes svodidla) a trochu nám ztuhla krev v žilách. Naštěstí zbytečně: za celou cestu jsme potkali jen jednoho mužíčka v zeleném, ale byl z jiného cechu, a o zajíce nebo srnu jsme vůbec nezavadili. Jediné vzrušení do loveckých řad tak vnesly na Sázavě se pohupující kačeny a kotě slunící se na zápraží domku v Třebsíně. Počasí se mohlo předvést v lepším vydání, ale od Raisovy vyhlídky problikávalo i sluníčko a nebylo toho mnoho, na co bychom si mohli stěžovat. Pokud jde o ty, kvůli kterým to celé podstupujeme, za naši smečku hlásím spokojenost ... aspoň podle toho, co lze vyčíst z hlav zmuchlaných v polštářích a občas se třepotajících tlapek.