Rhodéský Ridgeback Caya Ann z Valdštejnských lip

Po té, co před Fančou a Týnou kousek za humny defilovali tři jeleni a šest laní, táhlo nás to za zvěří.

V pátek vpodvečer jsme vyběhly jen tak nalehko kolem Kraváku. Na úbočí nad Hotelem pod Pralesem jsme narazily na jeleny - a můžete si být jisti, to já poznám! Mají na hlavách stromy. Tihle je teda měli a nesli si je pěkně hrdě. Fanča na ně koukala s otevřenou hubou a Týna si koledovala o napíchnutí na špíz. Laně je oddaně následovaly, a všechny dohromady jsem je podezřívala, že utekli z nedaleké ZOO ve Dvoře Králové nad Labem, protože se před námi producírovali, jako by byli na diváky zvyklí. Foťák se válel doma.

V sobotu ráno jsme vyrazily na obhlídku revíru, a to pěkně zgruntu až na Rýchory. Počasí nám přálo: když jsme byly na hřebenech, vymyla údolí bouřka a zanechala po sobě jen svěží vánek. A řeknu vám, když na horách hřmí, zaregistruje to i Týna! Na Rýchorské boudě jsme se chvíli poflakovaly, Fanča s Týnou pózovaly mně a německé výpravě (švagrová má totiž také ridgebacka) a pak si navzájem promasírovaly kožichy, a protože se hromy vzdalovaly, mohly jsme se vrátit zpátky do údolí. Už zdáli se k nám pročištěným vzduchem vinula vůně svíčkové a tak není divu, že jsme posledních pár stovek metrů zrychlily krok.

Za celou cestu jsme potkaly jen dvě veverky - Fanča viděla jednu, Týna žádnou. Jojo, jeleni jsou jeleni!