Rhodéský Ridgeback Caya Ann z Valdštejnských lip

Vytáhla jsem Fanču s Týnou na takovou pseudo-hřebenovku.

Na radu místních padla volba na trasu okolo Dlouhého hřebene. Je to taková nenáročná túra (podle nezdravého úsudku místních radilů) mimo rušné turistické trasy, "tam nepotkáte ani živáčka".

Úvodní stoupání je naštěstí spojeno s nedávno obnovenou křížovou cestou. Výletník by totiž mohl brát velmi ryhle boží jméno nadarmo, takový dokopec je to, Lado! Takhle se jeden může vymlouvat na estetično, popř. duchovno, a u jednotlivých pestrobarevných zastavení se pokoušet narvat plíce zpátky do hrudního koše. Nad kapličkou se to z hlediska sklonu nijak nelepší, ale naděje, že ta hrůza nemůže trvat věčně, tlačí těžké zadky vzhůru. První rozcestník je ve výšce 810m, z čehož je zřejmé, že úvodní výstup je ekvivalentem tří Petřínských věží nakloněných jako ta v Pise.

A pak už je to paráda! Široká lesní cesta, azurové nebe, občasnými průseky výhledy na protější kopce a hluboká údolí..... nebýt toho silničního válce! Zřejmě na dnešek padl termín letní údržby cyklostezky ... Dojel nás asi po dvaceti minutách kochání a doprovázel nás až k Cestníku (pro nás to byla polovina túry, on tam otáčel a jel stejnou cestou zpět). Ne, že by nejel rychleji, než jsme putovaly my tři, ale byl dýchavičnější. Co chvíli zastavoval a chladil... anebo se tam řidič bál sám.

Cesta zpět po druhém úbočí Dlouhého hřebene byla o poznání tišší a na panoramata mnohem bohatší. Dokud jsme nedošly k místu těžby po kůrovcové kalamitě: místo Kačenky tam měli lanovku a těžkou techniku, přes ječení motorových pil nebylo slyšet vlastního slova... ale proč by tu někdo mluvil? Stačilo se jen dívat.